V mládí jsem si tyto mety zdolat netroufal, ale s přibývajícím věkem jsem došel k názoru, že se to dá zmáknout.
Vždyť v poslední době běhá skoro každý a maraton už není tak nemyslitelná vzdálenost. Stačí jen přiměřeně trénovat, řekl jsem si, nějaké to sebezapření, a za 24 hodin to přece „odpotácím“. Ne, že bych se tím chtěl chlubit, ale přece jen být Železňákem mě láká, a proto chci na sobě zamakat.
Fyzičku udržuji na kole, běžkách a chůzí po horách
Hned mi bylo jasné, že bez řádného tréninku to nepůjde. Fyzičku udržuji jízdou na kole, na běžkách a chůzí po horách s batohem. Právě kolo je podstatné. Představuje nejdelší disciplínu triatlonu, v níž si věřím. Jezdím přece nakupovat, o víkendech s dětmi a poměrně nedávno (jen asi před 20 lety) jsem objel na kole Island, Nový Zéland, Anglii, Krym… Něco ve mně přece muselo zůstat!
U plavání jsem si řekl, že prsama to nějak zvládnu i bez tréninku. Nebudu-li závodit, ani se moc neunavím, hlavně aby nebyla studená voda. A ten maraton už nějak ujdu, či uběhnu indiánským stylem. Léta přibývají, brzy mi bude 50, a tak nastal čas konat, žít své sny, což znamená začít trénovat! Jinak i tento sen zmizí v propadlišti dějin.
Motivují mě Superchlapi a bratranec Tom
K mému odhodlání přispívá i pořad Superchlapi na Primě. Když to zvládnou vyznavači gaučingu z televize, tak proč ne já! Zpočátku se nepouštím do velkých akcí, ale začínám zodpovědně polovičním triatlonem. Abych byl ještě lépe motivován, vyhecuji bratrance Toma a přihlašujeme se na Pilmana ve Žďáru nad Sázavou. Mým hlavním cílem je dokončit závod v časovém limitu 7 hodin (a také předstihnout Toma).
Konečně přichází den D a my se potkáváme ve Žďáru na parkovišti vodní nádrže Pilská. Tom už letos zvládl několik sprint triatlonů a zejména MUM – Moravský ultramaraton – 7 maratonů v 7 dnech. Je to nejdelší a nejtěžší běžecký etapový závod pořádaný na území České republiky. Také se před 2 týdny vrátil z cyklistického zájezdu s CK Rajbas v Indickém Himálaji, takže má na kole opravdu našlapáno, a to i v pětitisícových nadmořských výškách. Není lepšího tréninku!
Jde to, až na těžký přechod z kola na běh
Sebejistota nám zdánlivě nechybí, silné řeči, ty by nám šly! Závod začíná v 11 hodin plaváním, což považuji za pohodu. Stylem prsa se dohrabávám po 44 minutách do cíle a hurá na kolo. To je také moje silná stránka. Celý život jezdím na horáku, a na tento závod jsem si vypůjčil karbonovou 8kg silničku, takže to určitě půjde samo.
Zatím vše v pořádku. Tom je slabší v plavání a k tomu má těžší kolo. Musím nahnat, co se dá. Sice jsem na kole 90 km už dlouho neujel, ale sebevědomí mi zůstalo. Teprve v prvních stovkách metrů běhu o něho přicházím. Přechod z kola na běh je více než krutý. I když je terén obstojný, bez větších kopců, už mi scházejí síly. Velký vliv na to mají také teploty okolo 30 stupňů na slunci. Připadám si jako vyždímaný hadr, vymačkaná houba, vypálená sirka,... Moje běžecké tempo se rovná rychlé chůzi. Tahle jsem si to opravdu nepředstavoval… A to mě čekají 3 sedmikilometrové okruhy. Po prvních 500 metrech bych to nejraději ušel celé pěšky. Hrdost mě však neopouští a udržuji se v běhu rychlostí spěchající zombie.
Nečekané setkání s Martinou Sáblíkovou
Na začátku 2. kola náhle spatřím na trávníku známou postavu Martiny Sáblíkové. Osměluji se a dostávám ze sebe: „Ahoj, proč nezávodíš?“ (My sportovci si přece tykáme). „Ahoj, neumím moc plavat,“ dostalo se mi odpovědi od této skutečné borkyně světového sportu. Na pár metrů mi to přidalo sílu, ale doopravdy jen na pár. V 2. kole si všímám mého snižujícího se náskoku na Toma. Od začátku vím, že běh je jeho doména. Vlastně chci, aby mě už konečně doběhl. Pak se s tím zatraceným během nebudu muset trápit a nějak to dojdu, vždyť už teď zdolávám každé prudké stoupání pěšky. Nechápu, kde se ztratily moje síly, vždyť jsem poctivě trénoval na kopcích v okolí Brna.
Konečně na konci a plány na další triatlon
Nejvíce zabrat mi dávají poslední 2 kilometry – vzdálenost jako z hospůdky u Anděla v Podlesí, kterou zvládám uběhnout radostně a svižně za pár minut. Na triatlonu je to však nekončící trápení. Ale dost stěžování! Do cíle jsem doběhl 2 minuty před Tomem. Super, alespoň něco se mi povedlo! Radost mi zkalilo jeho sdělení, že hned na začátku cyklistické etapy měl defekt, bez kterého bych byl zajisté poražen.
No nic, nezbývá, než více trénovat. Odvetu jsme si naplánovali na červen 2017, kdy se bude konat závod Czechman v Pardubicích. Mezi soupeře se navíc hlásí Tomova přítelkyně a moje žena – to zas bude debakl. Na celého Ironmana fakt nejdu, protože jsem se dozvěděl, že časový limit je pouze 17 hodin, a ne 24 hodin, jak jsem si myslel. Na to se už opravdu nedám, A nebo jo?
